OKTAVANKA filmovou hvězdou – Hana Bělská

OKTAVÁNKA filmovou hvězdou

 Mladá Pražanka Hana Bělská, která dosud ve filmu nehrála, byla angažována režisérem Vlad. Slavínským do filmu „První políbení”, který vyrábí Julius Schmitt. Slečna H. Bělská vypravovala nám při návštěvě v naší redakci něco ze svého života:

 Hana Bělská začala své vypravování vzpomínkou na své první vystoupení, když jí byly 4 roky. Tehdy hrála svou první úlohu — červenou Karkulku. Bylo to doma a jejími partnery byli členové rodiny. To však Haně nevadilo, aby nebrala svou úlohu vážně. Jen o jedno se strachovala. Aby její maminku, která hrála babičku, nepokousal vlk. To bylo také po prvé, co měla ve svém životě trému.

 Hana Bělská narodila se v Praze r. 1916. Je dcerou bankovního ředitele. Již ve škole projevovala velkou lásku k divadlu. Konečně se jí podařilo přesvědčit domov o své touze. Školila se pod vedením rež. Karla Dostala, a ještě když chodila na střední školu, hrála dvakrát ve Švandově divadle. Ucházela se také o angažmá u olomouckého divadla. Dlouho nic nepřicházelo. Až konečně přinesla jí pošta výzvu, aby se dostavila do Olomouce ke zkoušce. Přišla a zvítězila. Ale byl tu háček. Nebyla ještě plnoletá a na smlouvě bylo třeba otcova podpisu. A podpis byl, když Hana slíbila, že soukromě dostuduje. Nyní musí tedy kromě svých rolí studovat ještě letopočty a matematické vzorce. Olomoucké obecenstvo Hanu Bělskou příznivě přijalo a dnes patří mezi první členy tohoto divadla.

 Přišel film. Náhodou. Slavínský ji vyzkoušel a přijal. A nyní přišel hon. Dopoledne v ateliéru, odpoledne na vlak a do Olomouce, kde musila podle smlouvy hrát, a v noci zpět do Prahy. Spala, jak se to dalo. Většinou ve vlaku.

 Práce v ateliéru se Haně Bělské líbí. Již proto, že film byl jejím tajemným snem. Rozdíly mezi divadlem a filmem jsou však velké. Tam se jen hraje, ve filmu však lze se vidět a kontrolovat. To je předností filmu. Umělec může poznat vlastní chyby a vyvarovat se jich.

 „Mé přání do budoucna?” – „Chtěla bych úlohy, které bych mohla hrát. A pak bych chtěla pracovat v klidu, vyzkoušet každou scénu aspoň na tolik, jak je možno na divadle. A když již mluvím o budoucnosti, prozradím také svou touhu. Je to hlavní úloha v Pacientce Dr Hegla. A jako hra Dr Hegla vidím před sebou Jiřího Plachého . . . To však jsou jen sny, které se asi nikdy nesplní . . .“

 O režiséru Slavínském mluví Hana Bělská s velkým respektem. Pojímá svou práci vážně a zajímá se i o ty nejmenší detaily. Při tom však dává herci tolik umělecké svobody, že práce s ním je opravdu potěšením.

 Loučíme se s naší novou hvězdou. Čeká ji mnoho práce. Zájezd s olomouckým divadlem do severních Čech, pak se připravuje na pohostinskou hru v Národním divadle a na konec maturita je přede dveřmi . . . tak ve všem zdar a štěstí!

(FTK)

Kinorevue 40/1935 (269-270)

v původním jazyce a stylistiky