24.10.1934 – U Lídy Baarové

HOVOŘÍME S LIDMI OD FILMU – U Lídy Baarové

Tolik si přejete něco vědět o ní – Lídě Baarové. A myslíte, že je to tak lehké, dozvědět se něco, co ještě nevíte? Nezbude nic jiného než si ji vyhledat samotnou, vyložit jí, kolik zvědavých čtenářů a čtenářek máme, a poprosit ji, aby se těm zvědavcům trochu vyzpovídala.

 „Přejete si, abych vám prostě něco o sobě pověděla. Nemohu ani jinak – můj život je život prostého mladého děvčete, které se učí, snaží, touží, raduje – a má také plno nesnází a bolestí jako každý jiný člověk, který se – jak se říká – škrábe nahoru.

  Lidé si ovšem život filmové herečky představují jinak a nevěřili by, že kdyby měla prožít všechny ty avantury a pestré zážitky, které se jí přisuzují – nezbylo by jí času na práci a učení – a na nedostatek práce já si jistě nemohu stěžovat. Ale už je to takové – s pojmem herečka a filmová zvlášť jsou sloučeny skandály, nezřízený život, ohromné gáže, blahobyt etc. –krátce musí být opředena něčím záhadným. Vidím to na očích děvčat, které ke mně chodí pro podpis. Bydlím zcela pěkně, ale přes to žáby jistě čekají, že už v předsíni bude při nejmenším stříkat vodotrysk – tedy jistě trochu zklamání! Jinak mám ty žáby ale moc ráda. Jsou to moje nejupřímnější ctitelky. Píši mi denně a roztomile. Např. jedna z nich by tuze ráda ke mně přišla a lichotí mi, že to bude její nejšťastnější den, a píše: „… možná, že by se mnou šla ještě kamarádka, ale ta, když vidí herečku, tak se jí třesou kolena – tak to nic . . . “ Řekněte, není to milé? Škoda, že nemohu o nich více napsat. Vzpomínám si na jednu episodku teď při filmování „Grandhotelu Nevada“ na Slovensku. Po filmování jsme si smažily s mámou doma ve vsi c chalupě houby – seděly jsme na schodech a pochutnávaly si na nich. V tom přijde drobný človíček a ptá se mámy: „Bydlí tady ta herečka, co pohrává na těch kopcích?“ Máma ukáže na mne. On zavrtí hlavou, změří mne, jak tu sedím, v trenýrkách s kastrůlkem v ruce a řekne: „Ne – to není ona!“ Byl rozčarován – tak nás lidé vidět nechtějí.

 Ale nám zato bylo dobře na těch kopcích v pralese. Jsem tak ráda v přírodě, ale ještě raději, když je to spojeno s nějakým sportem. Teď již ovládám snad všechny sporty a dobře se mi to hodí. Při posledním filmu jsem musela skákat s vysoké barrandovské věže do basénu, bláznivě jezdit autem – přes taneční parket, do husí atd. Měla jsem krásného Chryslera po závodníkovi kn. Lobkowiczovi – to se to jezdilo, pane! Jen se zeptejte, jak všichni oddychli, když bylo po těch scénách! Svoji Babynku mám moc ráda – a hrozně ji lituji, když se musí dřít do kopce.

 Hrála jsem také jednou ve Stavovské divadle v Právu na hřích a musela jsem se naučit velkou roli za čtyři dny a beze zkoušky vystoupit – to si ovšem troufalo tehdy jen mých osmnáct let. V Burianově divadle jsem hrála dva měsíce – také jsem měla několik pohostinských her na venkově.  Divadla se nezříkám – naopak. Ono totiž bylo mou velkou touhou do dětství, která mne přes gymnasium přivedla na dramatické oddělení st. Reiter s režisérem Krňanským pro můj prvý film „Kariéra Pavla Čamrdy“.

 Jako malá žabka jsem věčně něco hrála – mámě tahala její dlouhé sukně – na své krátké vlasy vázala si copy ze špagátů s papírovými mašlemi. Role, které jsem sotva přeslabikovala, učila jsem se tak důkladně, že jsem i „odchází“ v závorce říkala. Kdosi z naší rodiny tam připsal „odchází do Bohnic“ a já k nemalé potěše všech odříkávala i to.

 Moc ráda chodím do divadel i biografů a jsem velká sportovní fanynka. Dovedu uhánět od filmování s poloodlíčeným obličejem, jen abych stihla match. Těším se už na zimu, neboť lyžaření mám ze všech sportů nejraději a snad se mi někdy vyplní mé přání, dělat velký lyžařský film.“

 Tím končí Lída Baarová svou milou a upřímnou zpověď a na Vás teď bude, abyste ji k tomu jejímu velkému přání – lyžařskému filmu – drželi palec! Zima není daleko a kdož ví . . .

(l.p.)

Kinorevue 09/1934 (170-172)

v původním jazyce a stylistiky