27.03.1935 – KINO AMATERSKÁ HLÍDKA
K I N O A M A T É R S K Á H L Í D K A
Nepřeme se o formáty! Jsou jen dobří a špatní filmoví amatéři
Amatérská kinematografie se stává v poslední době odvětvím, které je opravdu na postupu.
Ještě před několika lety byla amatérská přijímací kamera nebo projektor ve výkladní skříni obchodníka fotografickými potřebami zvláštností. Dnes ji najdeme i v nejmenších závodech, zároveň s nabádavými hesly, že filmování je snazší a levnější než fotografování.
Zdá se, že fotografové amatéři opravdu pochopili, jaké nové, dosud nevyužité — a nevyužitelné možnosti jim otvírá strojek, který vedle tvarů, světel a stínů dovede zachytit i pohyb.
Zároveň s vývojem amatérské kinematografie nastal prudký technický vývoj všech jejích pomůcek.
Na trhu dnes najdeme spoustu nejrůznějších typů přijímacích kamer i projektorů všech formátů, technické dokonalosti i cen. Amatér, který se rozhodl přesedlat z fotografie na filmaře, může s dobrým svědomím volit podle svého vkusu, požadavků a kapsy.
Profesionální kinematografický film je normalizován. Světový průmysl, jaký v krátké době z dětských počátků kinematografie vyrostl, nemůže se obejít bez normalizace. Ve všech končinách světa běží projekčními stroji v kabinách tisíců kin celuloidový pásek široký 35 mm s obrázky formátu 19 X 24 mm, zúženými na levé straně o 26 mm širokou pásku, věnovanou zápisu zvuku. Amatérský film dosud této normalizace nemá. Nebo — správněji — má ji několikerou.
Zanikly sice formáty, které se různým způsobem snažily navázat na rozměry normálního filmu profesionálního — nejčastěji půlením — ale nebyly nahrazeny jediným, nýbrž dnes třemi nejužívanějšími formáty amatérskými: 91/2 mm (Pathé), 16 mm a 8 mm (Kodak).
A zároveň s těmito třemi normalizovanými amatérskými formáty vyvstaly tři bojovné šiky filmových amatérů, hotových brániti nejpádnějšími zbraněmi „svoje” barvy.
Tři zvětšené obrázky z krásného amatérského hraného filmu Č. Zahradníčka a Vlad. Šmejkala „Atom věčnosti“, oceněného na nedávné mezinárodní soutěži Klubu rakouských kinoamatérů ve Vídni.
Je už v lidské povaze, že za nejlepší považuje člověk zpravidla to, pro co se sám rozhodl.
Patří to k lidskému egoismu.
A proto mám-li kameru a projektor na formát ten a ten, je to formát nejlepší, nejužitečnější, nejhospodárnější, skytající amatérům největší výhody — kdežto ostatní dva formáty jsou naprosto pochybené. Běda amatérům, kteří neměli tolik vlastního zdravého úsudku, že se k nim dali zlákat!
Celý svět je dnes ovládán stranictvím. A toto bojovné třídění duchů vniká všude, kde je jakákoli různost názorů. Můžeme se proto divit, že vnikla i do amatérské kinematografie?
Dnes už nejsou jen filmoví amatéři. Jsou osmičkáři, devítkáři a šestnáctkáři — a každá z těchto kategorií zachmuřeně sleduje úspěchy a škodolibě glosuje neúspěchy kategorií zbývajících.
Ale podívejme se na to protežování formátů hezky zblízka a nestranně. Je oprávněné? A má vůbec význam?
Každá věc na světě má své dobré a špatné stránky. Máje i kterýkoli z formátů amatérského filmu. Posláním filmových amatérů není však objevování vad těch druhých formátů, nýbrž předností formátu vlastního.
A ještě víc!
Jediným posláním amatérské kinematografie je — dělat dobré filmy!
Neříkejte mi, že to nejde! Dobrý i špatný film se dá stejně natočit na osmičce, na desítce, nebo na šestnáctce. Nemyslíte, že místo neplodného pření o výhodách a nevýhodách amatérských filmových formátů bude užitečnější pokusit se o natáčení dobrých filmů na tom formátu, který jste si zvolili?
Dobré filmy . . .!
Význam těchto dvou slov je větší, než by se leckdos domníval.
Především není v technické podstatě věci. Stejně jako v kinematografii profesionální i v amatérském filmuje určitý standartní stupeň technické dokonalosti nutným předpokladem. Nikoli však hlavním! Stejně jako spíše odpustíme leckterému uměleckému filmu nějakou technickou slabinu než zvukově, obrazově a výpravně dokonalému kýči banálnost námětu a nedostatek vkusu, zavrhneme spíše fotograficky dokonalý, ale myšlenkově diletantský a ve špatném slova smyslu amatérský snímek, než trochu přeexponovaný či podexponovaný film, který však chtěl něco říci.
Ano — v těchto třech slovech je poslání amatérské kinematografie.
Ať už amatér točí jakýkoli film — rodinný, vzpomínkový, nebo přírodní, ať se pokouší o zdolání hraného námětu, nesmí jen vyrábět metry exponovaného a laboratorně zpracovaného filmového pásu, nýbrž filmově vyjádřit nějakou myšlenku.
Objevování nových vyjadřovacích prostředků, které by ožívající fotografií sugestivně ztělesnily danou myšlenku — to je vlastně filmová avantgarda.
Nelekejme se tohoto slova. Naopak — zamýšlejme se nad ním co nejvážněji.
Světový úpadek filmu je z velké části zaviněn tím, že producenti— bojíce se riskovat— nepustili k práci objevitelské talenty, kráčejíce raději v pohodlných kolejích úspěchu standardního kýče.
Jen amatér, který netočí proto, aby se mu investovaný peníz vrátil s patřičným zúročením, který si koupil přijímací kameru ze záliby — nikoli proto, aby jí vydělával — může experimentovat.
A měl by experimentovat!
Zní to téměř paradoxně — ale pojem slova experimentovat kryje se dnes téměř úplně s pojmem natočit dobrý film.
A dobří a špatní filmoví amatéři se nepoznají podle toho, pracují-li na osmičce, desítce, nebo šestnáctce, mají-li nějaký starý model přijímačky nebo kameru s dvaceti rychlostmi a objektivy, nýbrž jen a jen podle toho, dovedou-li dělat dobré filmy.
Dobré filmy se dají dělat všemi kamerami a na všech formátech. Špatné ovšem také — a dokonce ještě snáz!
Ksž
Kinorevue 31/1935 (88-90)
v původním jazyce a stylistiky
