FILM V ČESKOSLOVENSKU část 1.

Karel Smrž: Dějiny filmu (1933)

 S počátky českého filmového podnikání jsme se již na stránkách této knihy seznámili. Sahají až do konce XIX. století, poněvadž již roku 1898 natočil arch. J. Kříženecký s Josefem Švábem-Malostranským vedle řady snímků aktuálních také tři krátké filmy hrané, které se s velkým úspěchem promítaly ve zvláštním pavilonu na Výstavě architektury a inženýrství, jež byla tehdy v Praze pořádána.

 Tyto prvé české filmy jsou zajímavé i v zorném úhlu dějin světového filmu, poněvadž v době, kdy vznikly, se většinou natáčely jen snímky přírodní a reportážní. Hrané filmy vyráběl tehdy pouze Méliés, kdežto Lumière a ostatní pionýři kinematografie teprve počínali uvažovati o tom, jak jinak bylo by lze využít vynálezu, který dovedl zvěčňovati život. Podle Coissaca uvedli Lumièrové svou prvou sedmnáctimetrovou veselohru Pokropený kropič teprve asi roku 1900, takže tři malé, zažloutlé kotoučky filmu, odpočívající v původních Lumièrových plechovkách ve sbírkách Československého technického musea, a překopírované péčí Československé společnosti pro vědeckou kinematografii na dnešní normalizovaný film, patří jistě mezi prvé hrané filmy, které vůbec byly kdy vyrobeny.

 Překažené dostaveníčko, Smích a pláč, Výstavní párkař a lepič plakátů a Žofínská plovárna tvoří prvé, nejstarší období českého filmu.

 Ačkoli měly velký úspěch, nevedly k pokračování, poněvadž i u nás — stejně jako v jiných zemích — nikdo nevěřil, že by se z filmu mohlo vyvinouti něco většího než výstavní, nebo varietní zábavná podívaná.

 Architekt Kříženecký natočil sice ještě několik snímků přírodních a aktuálních, k hranému filmu se však již nedostal.

 Zájem obecenstva o ožívající fotografie však neustále vzrůstal, takže již asi roku 1901 zařídil v Praze Viktor Ponrepo — pravým jménem Dismas Šlambor — prvý stálý biograf.

 Tento podnikavý muž se zabýval původně eskamotérstvím, ve kterém dosáhl neobyčejné dokonalosti. Když však poznal kinematograf, byl jím tak zaujat, že si ihned opatřil potřebné přístroje, z ciziny zakoupil řadu filmů, a pořádal řadu představení v různých větších městech ještě dříve, než otevřel své Divadlo živých fotografií — jak svůj podnik dlouho nazýval — v Praze.

 Toto prvé stálé kino se těšilo velké oblibě nejen jako zajímavá a přitažlivá novinka, nýbrž i proto, že Viktor Ponrepo dovedl zpestřovati představení i jiným způsobem. Hudební doprovod obstarával tu dlouho Edisonův fonograf s obrovským trychtýřem, nahrazený teprve později pianistou a houslistou, a vedle titulků objasňoval divákům děj filmů přednašeč, který stál vedle projekční stěny a zcela ve slohu pouťových zpěváků glosoval tragické i komické zápletky stínových dramat.

 Tato slovní synchronizace — jak bychom řekli dnes, za doby zvukového a mluveného filmu — se tu udržela velmi dlouho, a mnoho Pražáků vyhledávalo malý Ponrepův biograf i tehdy, když tu již byly větší a komfortnější podniky jen proto, aby slyšeli, jak . . .  ubohá hraběnka ronila hořké slzy nad jeho krutou zradou, nebo jaké pikle kuje zatím ve své Černé duši proradný Manfréd proti svému dobrému pánovi. Viktor Ponrepo chtěl si udržeti úzký vztah ke svému obecenstvu a dal si proto již v prvých letech svého podniku natočiti krátký film, zachycující ho, jak se loučí s diváky. Na konci každého představení se objevila na plátně draperie, před kterou přišel pomalými, kolébavými kroky sám majitel biografu, oděný dlouhým císařským kabátem, rozhlédl se po hledišti, váženě se uklonil a zase odešel. Viktor Ponrepo, prvý průkopník kinematografie u nás, zemřel ve věku šedesátiosmi let dne 7. prosince roku 1926.

(pokračování příště)

Dějiny filmu – Karel Smrž (1933)

v původním jazyce a stylistiky