Film v československu část. 3

FILM V ČESKOSLOVENSKU část 3.

Karel Smrž: Dějiny filmu (1933)

část.1 ; část.2

 České filmy nemohly ovšem konkurovati se zahraniční — zejména francouzskou produkcí, která přinášela díla mnohem zajímavější a technicky dokonalejší. Přesto měly však slušný úspěch, který podnítil další podnikatele k tomu, aby se pokusili o jejich výrobu. Alois Jalovec, který již před tím se důkladně seznámil s kinematografií a filmem v cizině, poněvadž v Rusku odkud se nedávno vrátil vedl několik biografů, založil na Václavském náměstí v nejvyšším patře paláce Koruna jednoduchý ateliér a laboratoř, a s ředitelem kina Illusion, Františkem Tichým, počal uváděti pod značkou IllusionFilm řadu různých významných — i méně významných filmových aktualit. Při žádném odhalování nějakého nového pomníku, nebo otevírání nového mostu, při různých návštěvách vznešených hostí, na všech větších slavnostech — ba ani na proslulé pražské matějské pouti nesměl chyběti kulatý, usměvavý, dobromyslný pan Jalovec s nemotornou dřevěnou skříní svého přijímacího přístroje starého Ernemannova systému, který všechnu tu slávu chytal do filmu.

 Kromě těchto aktuálních snímků, které zpravidla již druhého dne — tedy v rekordním čase — běžely s velkým úspěchem v kinu Illusion a Louvre, natočili oba podnikatelé v produkci Illusion-Filmu také několik filmů hraných: Zkažená krev podle divadelní hry Ladislava Stroupežnického, Život šel kolem a Cholera v Praze.

 V roce 1914, kdy vypukla světová válka, přibyly k nim další dvě veselohry: Pan profesor — nepřítel Žen a Zamilovaná tchýně.

 Režiséry těchto filmů, v nichž byli vedle ochotníků zaměstnáni většinou herci menších pražských divadel, byli Jiří Steimar, Václav Křičenský, Josef Mejkal a Josef Wiesner. Také spoluzakladatel této filmové společnosti, Alois Jalovec, vystupoval tu často nejen jako kameraman, nýbrž i jako režisér — i tehdy, když si otevřel ve Vodičkově ulici samostatný podnik, nazvaný Pojafilm. Válka podnikání značně ochromila — avšak ještě roku 1915 se pokusila o natočení filmu Thea Červenková s Václavem Brabcem. Tato veselohra se jmenovala Láska a dřeváky.

 Pojafilm však nezanikl. Nebylo sice mnoho práce, Alois Jalovec však přesto občas natočil a uvedl v pražských kinech nějakou zajímavou aktualitu, o jaké nebylo v té době nouze. Firma se udržela až do dnešní doby, a jméno jejího zvěčnělého zakladatele, který bývá nazýván táta českého filmu, bude navždy čestně spjato s vývojem domácího filmového podnikání. Alois Jalovec nebyl jen majitelem filmové laboratoře a občasným filmovým podnikatelem. Byl opravdu přítelem všech, kdož pomáhali budovati český film. Téměř všichni naši filmoví režiséři, operatéři i podnikatelé prošli malým tehdy a jednoduše vybaveným závodem ve Vodičkově ulici a vraceli se tam znovu a znovu, poněvadž jeho šéf dobře rozuměl finančním bolestem filmového podnikání a vypomohl, kde se jen dalo, takže mnoho filmů by asi nebylo spatřilo světlo světa, kdyby se nebyl Alois Jalovec nechtě zúčastnil jejich výroby tím, že dal k disposici filmový materiál a laboratorní zpracování — často i hotové peníze, když původní zdroj vyschl.

 Tento podnikavý muž má však zásluhu i o technickou stránku českého filmu. Již roku 1919 si zajistil spolupráci mechanika fysikálního ústavu české techniky v Praze, Konstantina Černovského, který se svým přítelem Františkem Nesvatbou konstruoval velmi dobře pracující přijímací stroj typu Gaumontova. Těmito kamerami bylo zachyceno mnoho českých filmů, které vznikly po převratu.

Také Josef Šlechta, konstruktér dokonalých zvukových přijímacích přístrojů Cinéphon, mohl začíti s prací na prvém modelu své kamery typu Bell & Howell — tehdy ještě němé — jen dík Aloisu Jalovcovi, který se nebál risika nezdaru a zúčastnil se na ní finančně.

(pokračování příště)

Dějiny filmu – Karel Smrž (1933)

v původním jazyce a stylistiky