FILM V ČESKOSLOVENSKU část 5.

část.1 ; část.2; část.3; část 4

Karel Smrž: Dějiny filmu (1933)

 (…) bratří Karel a Eman Déglové, kteří si v Lucerně zařídili filmovou laboratoř, a čas od času se pouštěli i do vlastní výroby.

 Prvý z filmů jejich produkce, nazvaný O děvčicu, využil po prvé folkoristických krás moravského Slovácka, kam celá filmová společnost zajela.

 Bratří Déglové angažovali jako operatéra Jindřicha Brichtu — dnes vynikajícího technického filmového pracovníka a budovatele kinematografických sbírek Československého technického muzea, který dal všem jejich výrobkům velmi dokonalou fotografii, a když bylo třeba, vymyslil i řadu různých triků, které buďto usnadnily práci, nebo umožnily natáčení scén, které by bylo jinak třeba při skromných technických i finančních prostředcích českého filmu vyškrtnouti.

 Před takovýto úkol byl po prvé postaven již při natáčení dalšího filmu bratří Déglů, jehož námětem byla stará pověst o tragickém osudu stavitele svatovítského chrámu.

 Film, jehož libreto a scénář napsali architekt Jan E. Koula a Dr. Vladimír Šrámek, se jmenoval Stavitel chrámu a měl být jakousi superprodukcí, na kterou nebylo šetřeno nákladem.

 Titulní úlohu nešťastného stavitele, který propadne moci ďáblově, hrál význačný člen Národního divadla pražského, Rudolf Deyl, postavu otce vlasti, Karla IV., vytvořil slavný Jakub Seifert. I v ostatních důležitějších úlohách hráli členové Národního divadla — které také zapůjčilo potřebné rekvizity — Eva Vrchlická, F. Steinsberg, J. Váňa a J. Hurt.

 Zapálení lešení v chrámových prostorách bylo filmováno přímo ve svatovítském dómu, při čemž bylo po prvé použito kouřových bomb.

 Poněvadž však bylo také třeba natočiti zřícení se celého lešení, sestavil Jindřich Brichta se svými spolupracovníky malý, velmi přesný model, který byl pak zapálen a filmován.

 S natáčením tohoto filmu bylo započato již na podzim roku 1918. Poněvadž však bylo špatné počasí, nebyl dokončen, některé negativy bylo dokonce třeba vyřaditi, takže až na jaře roku 1919 se pokračovalo ve filmování.

 Film byl promítán s velkým úspěchem v kinu Lucerna, a zanedlouho se dostal i do Francie, kam byl — jistě jako prvý český hraný film vůbec — prodán.

 Rok 1918 je počátkem období velké konjunktury domácího filmového podnikání, takže vedle uvedených již výroben vzniklo několik dalších, z nichž mají pro pozdější vývoj českého filmu význam zejména Excelsiorfilm a Wetebfilm.

 V Excelsioru, který měl své místnosti v Činžovním domě na Perštýně, začínal jako herec Karel Lamač a Mary Jansová, jako operatér Ota Heller a Svatopluk Innemann. Režiséry tu byli Richard Branald a Miloš Nový.

 Již prvé filmy této nové společnosti — Alois vyhrál los, Československý Ježíšek, Utrpením k slávě a Yorickova lebka — však ukázaly, že bude asi těžko moci konkurovati s mnohem vyspělejší produkcí starších výroben, které uváděly filmy rozhodně lepší nejen po stránce technické, nýbrž i herecké a režijní. Excelsior se také skutečně neudržel déle než rok, a významnější jeho spolupracovníci se pak uplatnili jinde.

  Nezdařilé pokusy Excelsiorfilmu a několika jiných, náhodných výroben, které chtěly těžiti z dobré konjunktury českého filmu bez ohledu na hodnotu zboží, jež se snažily uvésti na trh, počaly však podlamovati důvěru k tomuto druhu podnikání. Také obecenstvo, přijímající dosud české filmy s velkým nadšením, a zavírající shovívavě oči nad jejich chybami, bylo pojednou kritičtější. Neúspěchy několika filmů způsobily v řadách výrobců zmatek a nejistotu, a v kruzích finančníků nedůvěru.

 Ukázalo se, že k filmu se už buďto dostalo, nebo snaží dostat mnoho bezvýznamných, netalentovaných lidí, kteří v něm viděli jen zdroj slávy a možnost snadného a rychlého zbohatnutí bez jakékoli námahy.

 Také různé filmové školy, které tehdy podle vážně a dobře míněného vzoru Pragafilmu vznikaly, počaly podlamovati důvěru v solidnost českého filmového podnikání. Jejich zakladatelé neměli v úmyslu vychovati českému filmu herecký dorost neměli k tomu ani odborně a umělecky kvalifikovaných sil — nýbrž využívali jen naivní důvěřivosti mladých lidí, jejichž snem bylo státi se filmovými hvězdami, k rychlému a snadnému obohacení. V nejlepším případě užili pak absolventů, nebo žáků své školy, jako laciného, nebo dokonce platícího komparsu.

 Většina společností, které svou existenci založily na těchto pochybných základech, však brzy zanikla, protože obecenstvo nechtělo už jen český film, nýbrž film slušné úrovně, a výrobky různých těch jepičích společností počínaly po zásluze propadat.

 Za to vznikla v červnu roku 1918 nová výrobna — Wetebfilm — založená podnikavým a energickým ředitelem W. T. Binovcem, jejíž jméno má v dějinách českého filmu velmi čestné místo.

(pokračování příště)

Dějiny filmu – Karel Smrž (1933)

v původním jazyce a stylistiky