PROCHÁZKA S KARLEM POLÁČKEM – Otto Rádl

Spisovatel nejúspěšnější v českém filmu: PROCHÁZKA S KARLEM POLÁČKEM

ZAČÍNÁ SE OD NAROZENÍ.

 Narodil jsem se v obchodě smíšeným zbožím. Hrací karty, líh k pálení, veškeré potřeby k vaření, koření, mouka, cukr, káva, zde se mandluje prádlo, veškerá tu- i cizozemská vína. Dnes se tomu studeně říká koloniální obchod, ale tenkrát hlásily nápisy na průčelí domu, co se tu všechno prodává. Takové nápisy byly pýchou majitele firmy a člověk si na nich mohl počíst: popisovali celé baráky zdola až nahoru. Lidé tenkrát měli nejen víc času, nýbrž i prostoru. Stalo se to před dvaačtyřiceti lety, a to v Rychnově nad Kněžnou.

 Rychnov nad Kněžnou je ono město, o kterém psal Jaroslav Hašek. Četl jsem jednou od něho humoresku, ve které nebylo docela nic, jenom jedno. Nějaký člověk tam zmizí z Prahy a pak pošle dopis se slovy: „Píši Vám z Rychnova nad Kněžnou, a tedy z místa úplně neznámého.” To je pravda, mě se každý vždycky ptá, kde to vlastně je. Já se divím, že to nikdo neví. Je tam okresní hejtmanství, krásný kraj pod Orlickými horami a státní gymnasium.

 Jestli jsem na něm studoval a jak jsem na něm studoval, to se mne neptejte. Na takové otázky může člověk odpovídat, jen pokud sám není ženatý a nemá v rodině studující mládež. Má dcera je také na gymnasiu a má taky špatnou známku z matematiky a z mravů, jako já. Ta se to nesmí dovědět, jinak utrpí má otcovská autorita. To gymnasium tedy úplně zamlčte a napište, že jsem studoval, a to s prospěchem výtečným.

 Jinak se nestalo za mého mládí pamětihodného nic než to, že jsem dostudoval později v Praze a že, vynikám-li dobrými mravy, je to pouze zásluha mého profesora matematiky dra Gutha-Jarkovského. Pak jsem byl na právech a absolvoval s úspěchem státní zkoušku historicko-právní.

LITERÁRNÍ POČÁTKY.

 Potom jsem byl ve válce, na různých místech fronty. Dezertoval jsem. Rakousko mi to zazlívalo, a proto si přišli četníci na velké židovské svátky pro mého otce až do kostela. Dostal jsem se do zajetí a převrat jsem přečkal v Srbsku. V zajetí se nesběhlo nic než to, že nám Srbové ukazovali rozbitá města, rozstřílená od Rakušáků a žádali nás, abychom je opravovali, proti čemuž jsme se poněkud bouřili a prohlašovali, že jako inteligence nemusíme vůbec nic dělat. Tenkrát se však filiálka Pražské úvěrní banky v Bělehradě prohlásila za naše vyslanectví, začala pátrati po všech táborech a sebrala všechny naše lidi. Tak jsem se vrátil na Vánoce 1918 do Prahy.

 V Praze po převratu byly ohromné časy. Zůstal jsem ještě na vojně, zprostili mne však a povolali do úřadu. Nežli jsem začal úřadovat, studoval jsem také jaksi. Když někdo totiž z vojny potřeboval dovolenou, dal se zapsat na univerzitu. Dali mu tři dny studijní dovolené a řekli: „Jděte se dát zapsat a pak zase přijďte, co byste tam dělal.” Tři dny mi bylo málo pro studování, nevěděl jsem však, jak to zařídit, dokud mi neporadila paní pedelová Vlková, která řekla: „Jděte na Malou stranu, tam je jeden hejtman, ten dává dlouhou studijní dovolenou.”

 Šel jsem tedy na Malou stranu, ten hejtman tam skutečně byl, nic se mne neptal a napsal mi dlouhou studijní dovolenou. Trávil jsem ji všelijak, ale psaním ne, k tomu jsem se dostal teprve později a náhodou, když jsem byl úředníkem. V úřadě jsem si totiž pro sebe psal a kreslil, vycházelo to u Josefa Čapka v „Nebojsovi”. Když byly první volby, vyšel také ode mne leták s kresbami a vtipy na politické strany.

JAK VZNIKLI „MUŽI V OFFSIDU”.

 Tak jsem se pomalu dostal k tomu, že jsem napsal svou první povídku: „Kolotoč”. Byla to historie o tom, jak jistý muž zemřel v Sasku a odkázal někomu v Čechách kolotoč. Ten muž v Čechách si chtěl kolotoč dovézt, chodil tedy po úřadech o dovozní povolení. Dovozní. povolení však udělovala pro každou látku jiné oddělení. Tenkrát na příklad dr. Pavel Eisner povoloval hedvábí, jiný spisovatel porculán, jiný básník dříví. Kolotoč však sestává z mnoha látek, i musil náš muž chodit po různých úřadech, aby si povolení opatřil. Tehdy jsem se setkal s jedním inženýrem, jenž se mnou sloužil na vojně, a ptám se ho, jak se má.

 „Já jsem votrávenej,” povídá. „Tady v Tribuně napsal někdo povídku Kolotoč a já mám z toho disciplinárku. V té povídce se zesměšňuje totiž úřad, šíbrují se tam spisy. A nějaký úředník napíše na spis: Já mám umělá hnojiva a karbid nepatří do mého resortu. Ale já ta umělá hnojiva opravdu mám a teď mě vyšetřují, že prý jsem tu povídku psal …”

 Tenkrát bylo vyšetřováno ještě několik básníků, ale o tom radši nepište. Já jsem se zkrátka dostal z „Nebojsy” pomocí bratří Čapků do Tribuny; když Čapkové odešli z Tribuny do Lidovek, vyzvali mě, abych pro ně psal sloupky. Když mne šéfredaktor Heinrich vyhodil, šel jsem zpátky do Tribuny, pak do Českého slova, což se několikrát opakovalo, až jsem se dostal zase do „Lidových novin”. Vyšli ode mne „Muži v offsidu” ze života footballových fanoušků měst Žižkova a Nuslí, potom „Hráči” ze života počestných karbaníků, „Hedvika a Ludvík”, taková historie o rodině, v níž postupně vždy manžel zemře a druhý se znovu ožení za mladšího nebo za mladší, až na konec děti z prvního manželství jsou už docela staré a pečují o své rodiče, kteří těmito postupnými sňatky se udrželi ve věku mladistvém a tudíž nezkušeném. „Dům na předměstí” je příběh domácího tyrana a partají v domě na Žižkově a „Hlavní přelíčení” je román vážný.

JAK BYL OBJEVEN HUGO HAAS.

 Z mých knížek byli nejdříve zfilmováni „Muži v offsidu”. To je také celá historie, jak k tomu došlo. V pražském ateliéru A-B měli okénko, nemohli nějaký termín zadat, takže hrozilo, že zůstane prázdný. Vypočítali si, že kdyby se nefilmovalo, prodělali by peníze, a proto se rozhodli, že raději zfilmují něco, co propadne. V největší bídě o nějaký námět se obrátili na slušnější literaturu, z čehož můžeme pochopit velikost jejich bídy. Režisér Innemann mi tedy řekl, že „Muže v offsidu” sice nečetl, ale že by je zfilmoval. V rekordním čase sedmi dnů napsali scenário, k němuž jsem asi v hodině napsal v Bohuslavově kavárně dialogy. Film byl tedy napsán, ale ostatní nebylo. Potkal jsem se s Haasem a ptal jsem se ho, nechtěl-li by si zahrát ve filmu, že by pro něho byla role, a vykládám mu ji a její pojetí, že by mu to padlo. Haas byl nadšen. Oznámil jsem tedy pánům z A-B, že už mám herce pro hlavní roli, že je to mladý herec z Národního divadla. To je hrozně rozladilo, říkali, že ho neznají a že ho vůbec nikdo nezná, že herci z Národního divadla jsou samí kouzelníci a že s nimi nic není a že Pepík Rovenský nám to takhle zaválí. Ale já jsem si postavil hlavu, že to musí hrát Haas a tahali jsme se dlouho na všechny strany. S velkým vzdycháním a hrozně smutně tedy přistoupili na toho Haase. A najednou byli „Muži v offsidu” velký úspěch a Hugo Haas hvězda, o kterou se potom tahali.

 Pracoval jsem pak nějaký čas u společnosti A-B jako dramaturg, ale přesvědčil jsem se, že je tu těžko prosazovat dobré náměty. Také Haasův film „Život je pes” jsem chtěl už tenkrát dostat ke zfilmování, ale nepodařilo se mi to. Haas si tedy počkal a jeho největší úspěch s tímto filmem mu přece jen neušel.

JAK BY MĚL FILM VYPADATI.

 Síla filmu spočívá v jeho realistickém vidění a ději, nikoliv v interesantním fotografickém záběru. Symboly obrazů a formální virtuosita nemůže nikdy strhovat masy diváků. Na filmu je silné to, že se musí vždycky vybalancovat mezi svými formálními záměry a hranicemi všeobecného lidského chápání. Nevidím žádný důvod k hrdosti v tom, je-li nějaký film tak umělecký, až propadne. Věci, jejichž znamenitost se musí dlouho vykládat, nestojí obyčejně za nic. To právě dovedou Američani. Byl jsem jednou v neděli odpoledne s dcerou v Konviktě na Chaplinově „Cirku” mezi samými matkami a malými dětmi. Jak ty děti reagují, to nikdo neviděl. Když osel honil Chaplina, vyskakovaly všechny děti a mávaly oběma rukama Chaplinovi vstříc, celý les zdvižených rukou. Film pro dospělé, který je současně kašpárkové divadlo pro děti: to je ohromné umění.

 Ale udělat film může uspokojit vlastně jen takového Chaplina, který v něm dělá všechno nebo skoro všechno sám. Být autorem filmu rozhodně neuspokojí, při tom rozhoduje povaha tolika účastněných o tom, jak věc dopadne. Proto říkám, že film není čisté umění. Čisté umění je jen to, které umělec sám drží v ruce. Píšete-li román, držíte jej celý v rukou. V divadle už participujete s herci, s režisérem, s mnoha lidmi. Skutečné „sebeurčení” má jenom výtvarník, komponista, jenž si sám svou skladbu hraje, nebo spisovatel. Tam víte, že zkazíte-li věc, nebo zlepšíte-li si ji, jste na tom vždycky vinen jenom sám, leží to vždycky ve vašich rukou.

 Proto také najdeme opravdové veliké umění jenom v literatuře a opravdové uspokojení z četby jen u těch největších. Čtu-li nějaký právě vyšlý úspěšný román, vím jenom to, že konám kulturní povinnost. Cituji-li však vždycky znovu Dickense, Gogola, Dostojevského, Tolstého nebo Flauberta, pak má člověk pocit takové solidní radosti, pak je mu dobře, pak si nemusí nic vykládat, nic vysvětlovat, nic „učit se chápat”, pak ví bezpečně: tohle je umění.

 Došli jsme až do Švédské ulice vysoko na úbočí Petřína. Takový úzký dům s malou zahradou vpředu a také s obchodem smíšeným zbožím. Karel Poláček mi vysvětluje, že tady bydlí, a že tu bude posazena na stěnu bronzová deska, a že budou mluvit slavnostní řečníci, a v jeho bytě bude kdožví kolik slávy. — On totiž ve stejných pokojích žil a zemřel také jeden český spisovatel: Jakub Arbes. Také jeden skromný člověk mezi mnoha lomoznými literárními propagandisty své doby.

Dr. Otto Rádl.

Kinorevue 1936/34 (106)

v původním jazyce a stylistiky